Andílci

O andílcích bychom neměli psát, jako o strašidlech. Ale protože se vyskytují prakticky všude, stejně jako čerti a vodníci, ba co víc, někteří se se strašidýlky kamarádí, přiřadili jsme je ke skřítkům domácím. A stejně jako čerti patří do pekla, kde je jejich místo, andílci, hlavně ti malí, by měli bydlet v nebi. Alespoň tak se to píše v dávných spisech a určitě tomu tak je. Ovšem v Poodří a jeho okolí je také několik míst, kde pár takových andělů bydlí.
Andílky poznáme podle toho, že mají velká, sněhově bílá křídla, pomocí kterých si mohou zaletět všude, kam se jim zachce. Kolem hlavy jim svítí jasná záře. Dlouhé světlé vlásky si nikdy nezaplétají a tak jim vlají všude kolem. Oblékají se do volných dlouhých košilek nebo šatů, které si občas přizdobí nějakou mašlí anebo čerstvou květinou z louky.
Andílci jsou tady od toho, aby nám, lidem pomáhali, ochraňovali a také občas vyplnili nějaké to tajné přáníčko. Mají klidnou, veselou povahu a neumí se na nikoho zlobit. Neumí lhát a vždycky mluví jen čistou pravdu. Říká se, že andělé dokážou předvídat budoucnost. Vidí do lidských duší a dokážou v nich číst, jako v otevřené knize. Proto také mnohokrát dopředu ví, co se kde přihodí. Často létají kolem lidských obydlí. Hlavně v zimě, kdy je čas vánoční. Dětem i dospělým pak malují na zamrzlá okénka různé obrázky. Někdy jim taky pomáhá pan Mráz, ale většinou to zvládají sami. Dělá jim radost, když jsou lidé šťastní.