VIKÝŘNÍČEK ZVÍDAVÝ

Vikýřníček zvídavý je velmi vzácný, spíše ojedinělý civilizační skřítek. Patří mezi skřítky polétavé a vyskytuje se v lesích mezi Studénkou a Suchdolem nad Odrou. Před dávnými časy se řadil mezi skřítky domací. Dokonce existují věrné důkazy o tom, že jeden takový vikýřníček bydlel ve vikýři staré školy v Suchdole n./O. Často sedával s místním učitelem a dlouhé hodiny s ním dokázal povídat o všem možném, co se kde v kraji nového přihodilo. Když však lidé postavili školu novou, vikýřníčkovi už se v ní tak nelíbilo. Nedokázal se sblížit s novým, pro něj moderním prostředím a tak se rozhodl, že lidské obydlí nadobro opustí a odletěl do lesů, kde prý žije dodnes. S určitou přesností se neví, kolik vikýřníčků vlastně přežilo až do dnešní doby. Jisté ale je, že pověst tu zůstává.
Skřítci mají drobná štíhlá tělíčka s křídly, která se podobají netopýřím. Jejich velké až téměř lopuchovité uši každému vikýřníčkovi mírně odstávají od hlavy, právě proto, že jsou tuze zvídaví a neustále je natahují, aby lépe slyšeli. Na hlavě nosí klobouky zelených barev, od světlé, až po úplně nejtmavější a oblékají se do světlerůžových košilek a zelených kalhot s velkými kapsami.
Vikýřníčci hlídají a střeží lesy. Stále prý vzpomínají na staré časy, kdy lidé za dlouhých zimních večerů, ve svých dřevěných chaloupkách, pěkně u vyhřátého krbu, kdy oheň vesele praskal, všude voněla čerstvě upečená vánočka, stařenky draly peří anebo tichounce předly kolovrátky, povídali krásné kouzlené příběhy o všech možných strašidelných bytostech. 
Skřítci prý stále čekají, jestli se jednou najde nějaký dobrotivý člověk upřímného srdce, který bude mít ve svém domě teplo, ticho a klid. Jedině k takovému by se pak mohli nastěhovat do vikýře.  Pokud prý lidé zjistí přítomnost tohoto skřítka, vůbec nemusí mít strach. Vždyť každý přece ví, že mít doma takového vikýřníčka je pro rodinu požehnání. Nikdo jiný přeci neumí tak krásně vyprávět, co kde ve světě zažil a viděl než právě vikýřníček zvídavý.